Další literární úspěch Báry Bulánkové

Studentka Bára Bulánková ze třídy 6. C opět dosáhla výrazného úspěchu v celostátní literární soutěži Daniel. Obsadila krásné 3. místo. Bára vytvořila úžasný fiktivní (ale tolik se podobající těm skutečným!) příběh z 2. světové války s názvem Svědectví bez soudu. Báře gratulujeme!
Práci si můžete přečíst zde:

Svědectví bez soudu

Vzbudily ho sluneční paprsky, které mu jako by mimochodem tančily po obličeji a za zavřenými víčky vytvářely různobarevné obrazce – jako barevná tělíska v krasohledu. Opláchl si obličej ledovou vodou, začínal tak každý den. Mechanicky opakoval naučené rituály – vyndal ze skříně hrnek, zatímco ohříval vodu v konvici. Vytáhl okoralý chléb a namazal si krajíc vydatnou dávkou marmelády. Zapnul staré rádio a snídani započal za zvuku nějaké orchestrální hudby, kterou ponechal jen jako zvukovou kulisu. Podíval se z okna. Slunce sice svítilo, ale jinak byly okenní tabulky pokryté jinovatkou a ulice se jen blyštily lehkým sněhovým popraškem smíšeným s blátem. Bylo poměrně brzy ráno, takže město bylo ještě prázdné, jen pár náhodných kolemjdoucích zabalených v kabátech spěchalo – snad aby se před krutými mrazy schovali někam do tepla. Když dojedl, všechno sklidil, umyl nádobí a důkladně se protáhl – ostatně tak jako každý den. Byl už stařík, svá nejlepší léta měl již dávno zasebou, ale i přesto si ještě dosáhl na špičky. Začal si připravovat svoji oblíbenou, byť již starou a notně opotřebovanou, aktovku. Dnes měl schůzku s jedním novinářem. Nebo to byl snad nějaký jiný pisálek, který chtěl sepsat jeho příběh? Paměť mu už nesloužila tak, jako dříve. V tom však zaslechl v rádiu něco, co ho donutilo zesílit zvuk.
...zaznamenaly více než osm set případů antisemitismu jen v Berlíně – nemluvě o dalších větších městech v Německu; je to o celých sedmdesát procent více než v roce 2017. Většinou šlo o urážky nebo propagandu na ulici či dokonce na internetu. Situace se nadále zhoršuje...
Při těchto slovech ho píchlo u srdce. I dnes, po bezmála 75 letech, se nemůže cítit úplně bezpečně. Stín šoa nad ním bude viset nadosmrti.
Novinář byl energický, sebejistě vypadající mladík. Vypadal mile a slušně, ale také se zdálo, že ze svého úkolu, totiž vyzpovídat ho, není moc nadšený.
„Dobrý den, jsem velmi rád, že mám tu čest se s vámi seznámit," začal melodickým hlasem.
„Jakápak čest, jsem obyčejnej stařík z obyčejnýho města, hochu." Novinář se při oslovení trochu zamračil, ale pokračoval dál svým milým hlasem.
„Jak jsem vám již říkal při našem telefonním hovoru, jsem z jednoho časopisu pro mládež a rádi bychom v něm s vaším souhlasem uveřejnili váš příběh," vychrlil.
„Proto jsem taky tady, hochu. Žádný problém s tím nemám, naopak. Jen musím upozornit, že moje paměť už není, co bývávala."
„Hned na začátku bych se vás chtěl zeptat, jestli si mohu pořídit z našeho setkání zvukový záznam. Mohu? Výborně. V tom případě můžeme začít." Než však doopravdy začali, uplynula ještě chvíle, jelikož mladíkovi se klepaly ruce a neustále něco mačkal na tom svém smartphonu.
„Tak, skvěle. Pane Brunnere, zažil jste otřesné podmínky terezínského ghetta, kde jste byl ve svých šestnácti letech spolu s mladším bratrem Felixem a rodiči. Také jste byl svědkem návštěvy komise Mauricia Rossela, Švýcara sympatizujícího s nacisty. Skončil jste však v Osvětimi. Jak vzpomínáte na cestu?"
„To bylo tak. První z Terezína odjel otec, později matka. S bratrem jsme netušili, kam to vlastně jeli, i když k nám doléhaly příšerné zvěsti. Stejně jsme ale měli svým způsobem radost, když nám přišlo povolání, jelikož jsme se těšili, že se zase setkáme s rodiči. Taky jsme se bláhově domnívali, že horší už to být nemůže, i když jsme později na Terezín vzpomínali téměř toužebně. Bylo tam málo jídla, pravda, ale oproti Osvětimi to byla procházka růžovým sadem. Peklo přišlo až v Osvětimi.Cesta vlakem byla příšerná. Vagóny byly obyčejné dobytčáky, byla v nich nacpaná hromada lidí. Někteří umřeli cestou hladem nebo prostě vyčerpáním. Ve vlaku byl pak příšernej smrad. Zastavili jsme jen jednou, nerudný esesák na nás německy zařval, ať vytaháme mrtvý ven. Jedna paní se nechtěla rozloučit se svým mužem, šíleně brečela a nechtěla se ho pustit. Esesák do ní nejdřív kopnul, pak vytáhnul pistoli a bylo po problému. Do té doby byla ve vlaku ještě relativně dobrá nálada, ale tehdy tak nějak všem došlo, že je s námi všemi konec. Měli jsme s bratrem to štěstí, že jsme ukořistili místo u okénka, takže jsme část cesty jeli s hlavami vytaženými ven a mohli dýchat čerstvý vzduch nebo dokonce sundávat sníh ze střechy a rozpouštět ho v puse, když byla žízeň. Ale při té jediné zastávce nám na něj připevnili ostnaté dráty a my si ještě víc připadali jako vězni."
Brunner se na chvíli odmlčel a zhluboka se napil sklenice vody. Mladík si i přesto, že celý svůj ‚výslech' nahrával, dělal pečlivě poznámky.
„A co říkáte na váš příjezd? Byl to pro vás a vašeho bratra velký šok?"
„Jak jsme se cítili, to je nepopsatelné. To člověk, který tam nestál, nedokáže pochopit. Po té dlouhé cestě v temnu nás nejprve oslepila světla a pak jsme ucítili ten zápach, ten všudypřítomný pach spáleného masa. Několik lidí se rozbrečelo, jeden mužík začal něco roztržitě opakovat, skoro křičel. Všem nám lezl na nervy, kromě mého bratra, ten se ho snažil uklidnit. Vyhnali nás z vlaku. Uviděli jsme nápis Auschwitz, jenže nikdo nevěděl, co to znamená. My s bratrem jsme ani neuměli německy. Stačil nám ale jeden pohled na cihlové budovy a komíny, na strážní budky s esesáky, štěkajícími psy a kulomety, všechno obehnané ostnatým drátem, a věděli jsme, že se odsud živí nedostaneme – nebo aspoň většina z nás.
Ovšem ten nervózní muž začal křičet a snažil se dostat zpátky do vlaku. Umřel, než bys řekl švec."
„Co následovalo po příjezdu?"
„Smrt a noční můry. Rozdělili nás do dvou skupin. S bratrem jsme rychle pochopili, oč jde, takže když jsme zjistili, že stojíme v té správné řadě mladých, zdravých lidí, naše úleva byla nezměrná. Na druhou stranu nám došlo, že naše churavá maminka nemohla selekcí projít. Bylo to moc smutné. I tak jsme se báli, když nás donutili svléknout se do naha, oholili nám hlavy, udělali tetování a nahnali nás do sprch. Přijde plyn, nebo voda? Život, nebo smrt? Uvidíme ještě někdy východ slunce? Ale přežili jsme."
Mladík začínal vypadat opravdu zaujatě.
„Jaký byl váš život v Osvětimi?"
„To nelze popsat slovy. Byli jsme každý den na hranici života a smrti, jednou nohou v hrobě – až na to, že esesáci by nám žádný hrob nevykopali. Ty svině – pardon – byly schopné čehokoli. Nebyl prostor pro to, někomu pomáhat bez toho, aniž byste prvně vždy mysleli na sebe. Člověk mohl být nesobecký teprve až tehdy, kdy měl dost jídla pro sebe, teprve tehdy, když věděl, že se postaral o sebe. Pak mohl myslet na ostatní, pokud k tomu měl ještě sílu a prostředky. Jedině tehdy, jinak neměl možnost. Já tu možnost občas měl. S bratrem jsme byli vynalézaví. Kromě toho, že jsme měli hlavně velké štěstí, myslím, že jsme ty časy přežili díky naší kreativitě. A díky tomu, že jsme měli jeden druhého. Bez svého malého brášky bych nic nedokázal. Vždy mi dodával naději. To on byl z nás dvou ten nesobecký a lehkomyslný, co by se pro všechny rozdal, ten pozitivní a nikdy neztrácející naději. Nikdy jsem nechápal, jak může i nadále snít o zelených loukách a třpytivých řekách, jak rád říkával. Ani uprostřed krveprolití neztratil svoji lidskost. Tehdy byli lidé, kteří pro kousek chleba posílali do plynových komor, a on by svůj podíl rozdal do posledního drobečku, takový on byl."
Vyhlédl z okna.Zrovna v tu chvíli šla po ulici nějaká dívka, právě dopila nějaký nápoj a kelímek odhodila na chodník. Ta dnešní mládež... Kdyby zažili to, co my... pomyslel si.
„Jaké kruté věci prováděli Němci v táborech?"
„To je dotaz! Nespočet. Krutosti byly naším denním chlebem. Esesáci se buď nudili, nebo se snažili docílit nelidských výkonů. Jednou bratra chytili, jak hází za ostnatý plot balíčky s jídlem. Začali na něj řvát a pak ho začali tlouct. Byli by ho tam na místě ubili jako prašivého psa, musel jsem mu pomoci. Vrhnul jsme se na esesáka zezadu, nakonec jsme byli zbití oba, ale aspoň bratra nezabili. Udělili mi ten nejkrutější trest. Esesák vytáhl bič a nutil mě zmláceného bratra zbičovat. Odmítl jsem. Němec, nebo to byl možná Polák, už nevím, se naštval a namířil na mě pistolí. Začal řvát: Mach wasichsage! Mach wasichsage du Schweine! Když jsem neuposlechl, vrazil bič do ruky Felixovi a mířil pro změnu pistolí na něj. Felix nechtěl, tak jsem na něj křičel, ať není blbej a zbičuje mě. Nakonec nás esesák zbičoval oba – a ještě nám nedal večeři."
„Jak jste tehdy věděl, že vás nezastřelí?"
„Nevěděl."
„Pane Brunnere, mohu se zeptat, co se stalo s vaším bratrem? Neprošel selekcí?"
„Ne, s bratrem jsme měli štěstí, ani jeden z nás nebyl za celou dobu nějak vážně zraněný nebo nemocný. Bratr se jen jednou nešikovně škrábl o rezavý hřebík a dostal infekci, ale jako zázrakem se rána sama uzdravila, takže nemusel do baráku, ve kterém se ošetřovalo. Po osvobození se pak roky hladu a špatné hygieny projevily, téměř ihned jsem dostal tuberu a musel se dlouho léčit. Takže selekcí jsme vždy prošli téměř bez problému. Ale když se blížil konec války, Němci začali být nervózní. Měli strach, že nás osvobodí cizí armády, takže začali narychlo rozebírat plynové komory. Tehdy začali pochody smrti, to opravdové peklo. Všude byla smrt. Všichni byli k smrti vyčerpaní a hlady omdlívali, ale esesáci nás nutili jít vždy několik hodin téměř bez přestávky. S bratrem jsme šli v první řadě, což byla velká výhoda."
„Výhoda?"
„No ano, mohli jsme sbírat slupky a jiné věci, co jsme našli, takže jsme alespoň trochu ukojili náš hlad. Taky jsme mohli hledat cigaretové nedopalky. Ze tří takových špačků se dala ukroutit cigareta. A kuřáci pak byli ochotní za ně směňovat jídlo. Všechno šlo celkem dobře, jenže pak bratr z ničeho nic onemocněl. Hrozně kašlal a plival všude krev. Z první řady jsme se brzy přesunuli až nakonec a brzy jsme začali pokulhávat za ostatními. Bratr už nemohl jít dál. Řekl mi, ať ho tam nechám. Ale to jsem nemohl. Bráška byl všechno dobré, co ve mně ještě zbylo. Nemohl jsem ho tam jen tak nechat, u té zabahněné polní cesty, u toho ponurého lesa. Ještě kousek jsme se ho snažili spolu s jedním dalším vězněm táhnout, ale esesáci na nás začali řvát. Pevně jsem se rozhodl mého malého bratříčka nevydat za žádnou cenu. Neměl jsem žádný plán, jen jsem věděl, že tohle nemůžu dopustit. Ale v tom přišla přestávka, bratrovi se na chvíli ulevilo a všechno vypadalo lepší."
„Co se stalo?"
„Všechno šlo dobře, když vtom na nás zavolal jeden esesák. Bratr mi řekl, ať chvíli počkám a šel si s ním promluvit. Mluvili celkem dlouho. Nakonec se bratr vrátil. Ptal jsem se ho, jestli se něco děje. Usmál se. „Ne, nic," řekl, „nic se neděje. Jen potřebuje něco zařídit. Dostaneme za to větší příděl a další boty," kývnul směrem k mým dřevákům. „Jsi si jistý, že to není past?"
„Neboj, mám vše pod kontrolou," řekl, zatímco jsme si přehodili boty.
„Nelíbí se mi to. Nechci, abys tam chodil sám," řekl jsem mu rozhodně. Ale on na tom trval a esesák začal netrpělivě klepat na hodinky. Bratr mě rychle objal, pošeptal, že mě má rád a že se o něj nemám bát. Tehdy mi na tom nepřišlo nic divného, často jsme se loučili, protože kterákoli chvíle mohla být ta poslední. Sledoval jsem ho celou dobu, jak jde k čekajícímu esesákovi a pak dál do lesa. Čím déle se nevraceli, tím více jsem byl nervózní. V jednu příšernou chvíli se mi zdálo, že jsem uslyšel výstřel. Vtom jsem spatřil pohyb a úlevně jsem si oddychnul. Esesák se prodíral porostem zpět na cestu. Čekal jsem, že každou chvíli uvidím Felixe, ale už jsem ho nikdy neviděl. Z toho lesa živý nevyšel."
„Myslíte, že ho podvedl? Nebo to bylo všechno domluvené?"
„To už se nikdy nedozvím. Možná Felixovi řekl, že takhle to dál nepůjde, tak se s ním Felix dohodnul na rychlé smrti. Jedna kulka a bylo to. A tím mě zachránil. Věděl, že bych se ho pokoušel zachránit. A možná jen vážně důvěřoval lidem až do konce života."
„To byl opravdu silný příběh, pane Brunnere. Mrzí mne to."
„To nemusí, už je to dávno. Jsem s tím smířený. Felix by byl pyšný, kdyby věděl, že o něm dnes vyprávím."
„Bylo to pro vás hodně těžké, podělit se o své zážitky?"
„Zprvu ano, ale dělám to hlavně pro Felixe a jemu podobné, kteří neměli takové štěstí jako já. A taky kvůli tomu, aby se už nikdy nic takového nestalo."
„Máte nějaký vzkaz pro naše čtenáře?"
„Víte, já jsem pesimista. Nevěřím, že tohle bylo všechno. Že jsme si vytrpěli své a teď už nikdy nikdo trpět nebude. Že si lidi přestanou ubližovat. Lidi jsou prostě takoví. To ale neznamená, že bychom se měli přestat snažit. Takže – až budete příště někoho urážet, nebo toho budete svědky, prosím vás o jediné – zachovejte se správně. Protože všechno začíná nejdřív obyčejnými slovy. A žádný diktátor nic nezmůže, když ho nikdo neposlouchá."

O pár dní později si v pohodlí domova jeden stařík četl časopis.
Ani další generace nezůstávají ušetřeny témat jako holocaust nebo antisemitismus. Před mnohými ještě stále stojí výzva vypovědět svůj příběh, podělit se o něj s námi, kteří mají štěstí a nic takového nezažili. Stále se vyrovnáváme s minulostí svých předků. Život přeživších i jejich dětí a dalších generací je stále ovlivňován holocaustem, který neskončil rokem 1945. Tento článek není mým příběhem, ale příběhem jednoho milého, starého pána, který si zažil peklo,ale i přesto se snaží mezi dnešní generací šířit...

Tak, udělal jsem, co jsem mohl, pomyslel si. Teď je to jen na vás.