Literární úspěch Lucie Kubelkové

Studentka z 2. A Lucie Kubelková ve čtvrtek 25. 5. 2017 převzala v Krajské knihovně v Pardubicích Čestné uznání za svou esej na téma Když otevírám knihu v soutěži O pardubický pramínek. Celostátní soutěž byla silně zastoupena, a proto Lucčin úspěch těší o to víc...Gratulujeme!

Když otevřu knihu... (Lucie Kubelková)

Když jsem byla ještě malá, táta mi každý večer chodil číst. Zbožňovala jsem jeho hlas, který mi vyprávěl o nejrůznějších dobrodružstvích a popisoval ty nejkouzelnější postavy, které jsem si dovedla představit. Každý večer jsem ležela ve své posteli, schovaná pod dekou a napjatě ho poslouchala. Když jsem zavřela oči, viděla jsem jeho příběhy před sebou. Viděla jsem všechny princezny i příšery, o kterých mluvil. Nikdy jsem se jich nebála. Můj největší strach byl z toho, že mi táta přestane číst.
Dřív jsem si myslela, že moje schopnost vidět příběhy způsobuje tátův hlas nebo přehnaná dětská fantazie, ale později jsem pochopila, že za tím bude něco jiného. Čím jsem byla starší, tím víc jsem zjišťovala, že jsem jiná než ostatní. Teď je mi šestnáct, všichni kolem mě mají spoustu přátel, chodí na různé akce a doma je skoro nikdo nevidí. A já? Já čtu. Ve škole, při hodinách, o přestávkách, na obědě i potom, co se vrátím domů ze školy. Pomocí knih se dostávám do jiného světa. Tam, kde chci být a tam, kam mohu uniknout před realitou. Když otevřu knihu a začnu číst, stávám se součástí příběhu. Poprvé se mi to stalo ve 13 letech, když jsem četla Alenku v říši divů od Lewise Carrola. Tenkrát jsem tu knížku dostala jako dárek k narozeninám a hned jsem si ji běžela do pokoje přečíst. Otevřela jsem ji a začala číst první řádky. Viděla jsem Alenku, jak sedí na břehu řeky a pak běží za bílým králíkem. A najednou jsem běžela za ní. Od té doby se mi to začalo stávat čím dál častěji a já se pokaždé propadla do jiné knížky. Byla jsem s Kryštofem Kolumbem, když objevil Ameriku a poznala jsem hlavního hrdinu v jednom z bestsellerů Johna Greena. Na stránkách knih jsem toho zažívala tolik, že jsem zanedbávala normální život a návrat do reality se pro mě stával spíš utrpením. Rodiče byli nejdřív rádi za moji vášeň ke čtení, ale později jsem se jim s každou knihou začala vzdalovat a oni dostali strach. Jednou za mnou táta přišel do pokoje, starostlivě se na mě podíval a řekl: „Já vím, že pro tebe knížky hodně znamenají a že díky nim zažíváš různá dobrodružství, ale jsou to dobrodružství jiných. Tím, že budeš neustále jen číst a utíkat od reality, nikdy nezažiješ to nejdůležitější. Tvé vlastní dobrodružství." Potom, co odešel, jsem seděla na posteli a přemýšlela. Přišlo mi až nemožné, že i já bych mohla zažívat taková dobrodružství jako moji knižní hrdinové. Oni byli odvážní, chytří a se vším si zvládli poradit. A já byla sama. Schovávala jsem se za knížky a měla strach.
Strávila jsem tolik času čtením, až jsem se izolovala od okolí. Ale teď je potřeba to překonat a začít žít své vlastní dobrodružství. Schovaná v knihách přece nemohu být navěky. Měla bych to udělat. Vždyť život sám je jedno velké dobrodružství a nikdy nevíme, s čím zas přijde a čím nás překvapí tentokrát. Knihy tu zůstanou napořád a já se mohu kdykoliv vrátit. Ale teď je načase přestat se bát a začít žít svůj vlastní příběh...