Workshop Hanin kufřík

V úterý 22. 11. 2016 se třída 4. C v rámci projektu MŠMT Implementace etické výchovy vydala do Prahy. Naším cílem byla nejen návštěva Židovského muzea, ale především workshop na téma Hanin kufřík. Nabitý program začal v půl 10 prohlídkou známé Pinkasovy synagogy se jmény 80 tisíc zavražděných českých občanů, které Hitler označil za Židy, v době holocaustu. V tichosti jsme prošli pietní prostory, zastavili jsme se u jmen holických občanů, nezapomněli jsme ani na oběti z malých vesnic, odkud někteří z nás pocházejí. Asi nejsilnější zážitek představovaly vystavené obrázky terezínských dětí, kterých v inkriminované době mezi léty 1941 až 1945 pobývalo v Terezíně více než 10 tisíc, ale přežilo jen okolo 100! Další naše kroky vedly na Starý židovský hřbitov, kde jsme pochopili, jaký je rozdíl mezi křesťanským a židovským pohřbíváním, a nezapomněli jsme ani na malý lísteček s přáníčkem pro rabiho Lowa. Prohlédli jsme si i nejstarší synagogu ve střední Evropě – Staronovou, nicméně Golema jsme opět ani nezahlédli!...
Po 11. hodině jsme dorazili do centrální budovy Židovského muzea - pracovní dílny. Paní lektorka nás v úvodu seznámila s osudy rodiny Bradyových z Nového Města na Moravě. V centru naší pozornosti stála především malá Hanička, narozená v roce 1931, která přes dva roky pobývala v Terezíně, aby se zde učila, pracovala, hrála si, tedy žila napohled „normální" život, než ji zrůdný režim odsoudil k smrti v osvětimské plynové komoře. Po blonďaté Haničce zůstalo několik fotografií, 2 obrázky, vysvědčení, jež svědčí o vysokém intelektu i o apatii (a možná i předtuše blízké smrti), ale především kufřík, který po ní zůstal (mezi statisíci dalších předmětů) v Osvětimi, a jenž byl „objeven" v roce 1999 japonskou učitelkou...Ale to je další pokračování této strašlivé historie. Dotkli jsme se i osudů Haniččina bratra Jiřího, o němž jsme v poslední době slyšeli v souvislosti s neudělením prezidentského vyznamenání, který jako zázrakem přežil...Pracovní dílna se soustředila na příběhy dalších dětí, do jejichž osudu zasáhl německý nacismus. Byl to velmi intenzivní zážitek, věřte, že vůbec nebylo jednoduché se vcítit do pocitů těchto nevinných obětí... My dnes máme vše, a přesto často spíláme na osud...
Na závěr dejme slovo těm, pro které byla akce určena. Bára Bulánková hodnotí exkurzi takto: „Celý program byl velmi poučný. Dozvěděla jsem se mnoho zajímavostí nejen o holocaustu, ale i o životě židů a jejich zvycích, o synagogách, a dokonce i o Golemovi. Zaujal mě židovský hřbitov, hlavně jeho nezvyklý vzhled (židé pokládají na hroby kamínky, nikoliv květiny). Velice se mi také líbilo, že si nepřipomínají jen památku zavražděných, ale také těch dobrých lidí, kteří jim nezištně, a často s nasazením vlastního života pomohli." (připomínka ocenění Spravedliví mezi národy, které udělují v Izraeli. Nositeli je asi 120 Čechů, pozn. aut.). Bára ještě dodává: „...když jsem v Pinkasově synagoze viděla těch 80 tisíc jmen, úplně mě zamrazilo...Strašlivé bylo, že některým zavražděným dětem bylo 6 let, nebo dokonce 1 rok...Je to hrůza, a nemohu, raději ani nechci pochopit, jak tohle někdo mohl dopustit..."